LiveQuest Aneb DrD v Realu
O co jde?
Pro ty, kteří ještě nehráli, nebo ještě ani neslyšeli o hrách námi nazvaných LiveQuest, musím napsat malé vysvětlení. LiveQuest je námi nazvaná hra, ve které jsme se pokusili v normálním (našem) životě oživit příběh, který by jste si jinak mohli zahrát pouze se svým PJ v Dračáku. Hra probíhá podobně jako třeba v tolik známých dřevárnách. Ve zkratce pobíháte mezi CPčky (cizími postavami, které vám říkají informace) a zjišťujete co se dá. V našem systému, ale chybí zbraně a souboje, i když o nich uvažujeme, to je ovšem všechno na hráčích zda by chtěli ve hře vidět dřevo, nebo fáborky jako své životy. Dále zde nemáme také kostýmovou povinnost jako u dřeváren, ale každý kostým, nebo jen náznak fantasy či dobového odívání (alespoň plášť či třeba jen měšec) je vítán (nejlepší fantasy kostým dostane speciální odměnu).
Pravidla jsou v celku jednoduchá, v podstatě žádná :-D. Jelikož nejsou zbraně, nejsou ani přísné doktríny, které je třeba dodržovat - to se ale změní pokud se rozhodnete hrát i stylem životů a zbraní. Je však nutné, aby jste se všichni ve hře vzájemně respektovali, nepoužívali proti sobě fyzické násilí (typu "Zmlátíme tam toho malého, ten toho hodně ví") a neřešili pomocí něho konflikty s ostatními hráči.
A teď vás už jen čeká Legenda, které vás zavede do světa v němž budeme slavit po tři dny ...
Legenda
… Tento příběh je starý již mnoho let. Možná, že to již není ani příběh, léta z něj udělala prachem a pověstmi opředenou legendu. Pověst o bohy požehnaném artefaktu, předmětu neskutečné síly a obrovské moci, které si jen stěží dovede představit neznalý člověk. Zpoza oparu minulosti a propasti dávných časů se k nám dostává jeho název. Salvanská dýka.
Praví se, že jeho stvoření provázely nevídané a podivné události. Na Zemi v říši Elmet dopadla hvězda, odpoutavší se z hvězdné klenby. Toho večera byl na obloze vidět ohnivý drak, jenž vždy předchází jejímu pádu. Ale ti, kdož ohnivého draka viděli, tvrdili, že jeho tělo bylo rozštěpeno ve dví a hvězdný posel tak dopadl na dvě místa. Dar nebes prý dopadl na neobydlenou půdu v nížině zvané Grynilevská. Tam, právě tam se objevily blízko sebe dva krátery. První stvořil novou proláklinu, jíž se dodnes říká Grynilevská propast, zatímco druhý po sobě zanechal pouze malou stopu v podobě údolíčka nedaleko propasti.
Lidé plni obav a strachu scházeli se k místu dopadu. Někteří prorokovali příchod mesiáše, jiní tvrdili, že je to boží hněv, a někteří hlásali dokonce apokalypsu, při které v mukách, chaosu a bědování zanikne celý svět. Nic z toho však nebylo pravdou. Hledajíc stopy po čemkoliv božském, zlém či neobvyklém nalezli lidé na dně propasti hvězdný kámen, lesklou rudu barvy havraních perutí. Z obavy, co může tento předmět padlý z nebe představovat, nechali raději poslat pro arcimága Elmetské říše, Cassiana Chanri, který měl prošetřit nebezpečí a znamení skrývající se v nebeském poslovi. Na místo tak spolu s ním přijeli i nejlepší alchymisté, kouzelníci a klerici království. Pověst předávaná z otce na syna vypráví, že obyčejní lidé ještě nikdy neviděli muže vládnoucí magií tak rozrušené a nervózní. Síla, jež byla v kameni skryta, byla neobyčejného charakteru a moci, avšak ani ti nejpovolanější z celé říše netušili, jak ji správně svázat a použít. A tak se po dvě dlouhá léta střídali na stráži u propasti ti nejlepší z nejlepších v celé zemi. Prováděli mystické pokusy, snažili se načerpat alespoň zrnko tajemné energie, zaklínali a prováděli destilace. Jejich úsilí po čase přineslo své ovoce. Kámen byl podoben rudě, s níž ti nejlepší mistři kováři dokázali téměř zázraky a vyráběli z ní zbraně lehké jako pírko a ostré jako břitva. Mistři magie však také seznali, že při spojení s jakoukoli jinou látku ztratí hvězdný posel veškerou svou sílu.
Dodnes se zasvěcení dohadují, zda-li by se čarodějům nepodařilo rozluštit tajemství moci kamene, kdyby na Elmet nezaútočila vojska severských kmenů a sám král nedal přímý rozkaz povolat do války všechny bojeschopné muže a taktéž se pokusit využít moc kamene proti nepříteli. Ať tak či tak, bylo rozhodnuto, že hvězdný kámen bude převezen do Salvanu, města poblíž severní hranice, kde z něj bude vytvořen předmět oplývající jeho nezměrnou silou. Byla vykována chladná zbraň, jež prý mohla být v boji využita nejlépe. Množství záhadné rudy však postačilo jen k vyrobení dýky. A tak daly zaklínání Cassiana Chanri, arcimága Elmetské říše, posvěcení převora Sinatherského řádu, užití druidské runové magie a alchymistická destilace vzniknout Salvanské dýce, zbrani tak mocné, že jí žádná jiná nebyla rovna.
Hned dalšího dne do boje již vyrážela armáda v čele se samotným králem, nesoucím v čele vojska to nejmocnější – Salvánskou dýku, zbraň zbraní. Moc v ní spoutaná se ukázala být zcela ničivou. Při tažení proti severským kmenům byly nepřátelské oddíly drceny jako mouchy. První šik zkameněl, další byly rozmetány bouří blesků, jež se snesla na jejich řady. Tak probíhalo mnoho bitev vedených králem Elmetské říše, který nesl svůj artefakt. Síla dýky však byla omezená a vždy postačila jen na několik ničivých kouzel, aby svůj potenciál získala znovu do dalšího střetnutí.
Vše v boji se seveřany probíhalo zcela jednoduše, možná až příliš snadno. Při jedné bitvě se ale stalo něco nečekaného. Proti elmetským vojskům se postavily početně stejně silné šiky seveřanů. Jako v předchozích bitvách samotný král nesoucí Salvanskou dýku použil její moc hned v úplném počátku bitvy, aby tak ušetřil cenné životy svých mužů. Řady seveřanů podstatně prořídly a bitva se zdála být vyhranou. Náhle se však uprostřed boje z ničeho nic vynořil v týlu Elmetských celý zástup nepřátel, jejichž počet převyšoval původní stavy severského předvoje. Vojsko nesoucí ve svém čele Salvanskou dýku bylo obklíčeno mnohonásobnou přesilou. Moc dýky byla již pro tento den použita, a tak bylo elmetské vojsko, jisté si až příliš samo sebou, tehdy poraženo. Vypráví se, že k nebi vystoupal zoufalý křik, když zůstal veliký král ležet v tratolišti vlastní krve a relikvie s nezměrnou silou padla do rukou severského šamana.
Vítězné kmeny tak měly ve svém držení nejmocnější artefakt a zbraň tehdejšího světa. Vrchní šaman, jenž dýku ukořistil, s její pomocí pronikl do tajů nejvyšších stupňů magie a dosáhl osvícení božské moudrosti. V jeho rukou se však moc dýky projevovala zcela jinak. Dokázal s ní ovládnout celé řady svých válečníků, oživoval padlé muže nebo povolával přeludy tak mocné, že mohly zabíjet jen skrz samotný strach, který s sebou přinášely. Na znamení vděku k dýce podstoupil šaman rituál krvavé oběti pro tuto božskou zbraň. Tím ji dokázal vetknout novou sílu pro příští boje. A tak se zbylými seveřany vedl opět svůj lid napříč severním Elmetem za zkázou a ničením.
Přeživší z bitvy, v níž zahynul král, se vrátili do své země a zvěstovali katastrofu. Všem bylo jasné, že se blíží nevyhnutelné, a tak bylo třeba volat do všech stran o pomoc v nouzi nejvyšší. Poslední zbytky elmetského vojska se sešikovaly poblíž místa dopadu hvězdy, v Grynilevské nížině, kde čekaly na příchod běsnícího severského vojska. Zvěsti o šílené armádě seveřanů, kterou doprovázely hrůzu a děs nahánějící zástupy nemrtvých, se jako jed rozšířily celou zemí. Do bitvy zbývalo jen několik dní, když řady říše posílili mniši a paladini sinatherského řádu, řádu bohyně války. Ty ještě doprovázely četné vojenské posily sousedních zemí, které tušily nutnost zničit tuto hrozbu a pomoci svým sousedům.
V bitvě poblíž místa dopadu hvězdného posla se střetla dvě obrovská vojska. Síly nebyly vyrovnané, řady seveřanů téměř dvojnásobně převyšovaly elmetské šiky, především pak kvůli zástupům ohavných nemrtvých stvoření. Na straně severských však vládl chaos, touha po krvi a zběsilé šílenství. Živé muže doprovázeli oživlí válečníci z předchozích bitev, nyní ještě hrozivější ve svém druhém, neklidném životě. Od okamžiku, kdy bitva započala, se půda měnila v živoucí řeku krve. Odhodlání obou stran nedovolilo nikomu vzdát se ani uprchnout. Mágové elmetského vojska doufali, že moc dýky brzy ztratí na síle, bohužel se tomu ale tak nestalo. Mocný šaman navracel dýce její destruktivní moc skrze krev svých nepřátel. Ve chvíli, kdy bitva trvala již půl dne a schylovalo se k večeru, se mocní mágové a čarodějové Elmetu rozhodli vyzkoušet šílený plán. Za pomoci vojáků probíjejících jim cestu snažili se dostat k muži třímajícímu dýku uprostřed válečné vřavy. Spojili svou energii, aby šamana a spolu s ním i dýku zničili.
Šaman už dávno pochopil, že jeho zbraň žhne v rukou víc a víc, dostává-li stále větší množství krve jako obětinu. K večeru, když bitva pořád pokračovala a jeho neúnavné vojsko ničilo nepřátele jako prašivé psy, zjistil, že se čepel dýka dokonale zbarvuje do ruda a její čepelí proudí mírné chvění. Jelikož její síly neubývalo, věřil pouze v její nárůst. Pak ale přišla chvíle, kdy se dostal do obklíčení mocných nepřátelských mágů, odhodlaných zničit jej a jeho zbraň i za cenu vlastní smrti. Cítil, jak se jeho tělo chvěje, celou podstatu jeho bytí, duši i tělo, zaplavila náhlá slabost, kterak z něj odcházela síla. Rovněž ale viděl před očima neustále se zvětšující moc dýky. Pobaven postupně podřezával jednoho mága za druhým. Když ale v tom dýka znenadání ztěžkla jako skála a zabodla se čepelí do země. Půda kolem ní se rozžhavila a se sténáním začala pukat. A pak, po chvilce naprostého ticha, ve kterém nebylo slyšet ani řinčení mečů a palcátů, ani lidský nářek, se objevil blesk, který udeřil do jílce dýky zabodnuté v zemi. Ve stejném okamžiku, kdy první vlákna energie olízla půdu, otřásl okolím obrovský výbuch, který všechno živé v bl9ykosti relikvie roztrhal na kusy. Vlna proudícího vzduchu kvílela a naříkala, srážejíc všechny válečníky k zemi a držíc je tam na několik příštích okamžiků.
Seveřané se okamžitě rozprchli, snad všechny nemrtvé zrůdy se rozpadly v prach. Elmetské vojsko mohlo oslavovat vítězství. V kruhu spáleniště nalezli mniši řádu sinatherského onu dýku, vytvořenou z padlého hvězdného kamene. Teď již však dýka neměla zdaleka takovou sílu, jakou mívala ještě z rána toho dne, než první krůpěje krve zalily zem. Řád sinatherský se rozhodl vzít tento artefakt do svého opatrovnictví. Aby zůstaly magické proudy v rovnováze a neporušené, usoudili, že nejlepší bude vrátit magickou zbraň tam, kde byla nalezena. A tak na dně Grynilevské propasti nechali prozatím vybudovat malou kapli, u níž měla držet stráž skupina paladinů a mnichů, dokud nebudou postaveny pomníky na počest slavného vítězství a klášter, v němž by se ukrývala Salvanská dýka.
Léta míjela zimy a na dně propasti začaly růst už i mohutné stromy. Nikdo stále ještě nepostavil klášter ani pomníky na místech veliké bitvy. Nikdo se nechystal ukrást kdysi mocný artefakt, zato si ale lidé začali připomínat hroznou válku, vždy v půli roku. V přesné době výročí střetnutí se sjížděli poutníci do slavných míst Grynilevské nížiny. Když uplynulo již půl století, pořád ještě nebylo postaveno zhola nic, kam by se dal ukrýt artefakt. Posádka sinatherského řádu prořídla, nikdo se nebál, že by někdo chtěl tento artefakt opět zneužít. Poutníků však na těchto místech jen přibývalo, již nejezdili jen v době oslav slavného triumfu. Mnozí cítili, že půda zde je přesycena nezměrnou mocí, tajemnou magií. Mnozí se zde jen chtěli poklonit dýce, která dokázala tolik zla i dobra. Mnozí zde prý vídali bohy.
Ať tak či onak, nyní již tři a půl století od velké bitvy v Elmetské říši zůstali na stráži u Salvanské dýky pouze tři muži. Dva mniši a jeden paladin sinatherského řádu nyní chrání relikvii, která ani náznakem nedává vědět, že kdysi vládla tak ničivou silou. Poutníků stále neubývá, spíše naopak. Za ty roky i mnozí obchodníci pochopili, že je lepší usadit se zde u kaple na dně Grynilevské propasti a prodávat své zboží poutníkům a cestovatelům křižujícím tyto kraje, které zažily to, o čem si nyní mohou vyprávět lidé jen v legendách …
... Zvláštní poděkování Perilanovi, našemu mistru inkoustu a pera :-) ...